THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Grindcore jako touha vykřičet do světa své pocity a názory. Grindcore jako součást pevného postoje. Grindcore jako legální způsob likvidace všeho ve svém okolí. Grindcore jako specifická forma uměleckého vyjádření.
To vše ve své hudbě dokážou pojmout i MARUTA. Kdyby se vytvářelo něco jako interaktivní webová grindcorová mapa, tak na území Spojených států by těch virtuálních špendlíků bylo požehnaně. Tato floridská šelma se nám po třech letech připomíná se svým druhým albem, jehož pozice je jasná – plynule a pokud možno se stejnou vervou navázat na likvidační debut „In Narcosis“ z roku 2008.
Debut je ale debut. Tam přeci jen většina z nás očekává nějakou tu chybičku, naivnější přístup či méně osobitosti. První deska sice taktéž vykazovala podobné symptomy, ale i tak se dalo hovořit o velmi vyspělém materiálu, jehož největší devizou byla především drtivá přímočarost. Doba však opět pokročila. To, co stačilo ještě nedávno, je dnes už málo. Tedy alespoň těm interpretům, kteří se nehodlají plácat na místě a spoléhat na neustálou recyklaci (kdysi možná) dobrých nápadů.
A mezi ty můžeme směle řadit i tuto čtveřici. Ta se totiž kromě všeho uvedeného v prvním odstavci navíc ještě ztotožnila se rčením „Grindcore jako výzva“. Jako výzva pro všechny, pro které tento hudební směr neznamená jen bohapustý randál a agresivitu. Přesně tyto úvahy vás totiž napadnou okamžitě, jakmile se zaposloucháte do „Forward Into Regression“. Druhé album MARUTA je totiž oproti poměrně „průzračnému“ předchůdci mnoha zašmodrchanější, komplexnější a taktéž i těžkotonážnější.
Jednotlivé častokrát dosti zvrácené kytarové riffy se proplétají do chorobně znějících zvukových ornamentů. Jen málokdy dokážete předem odhadnout, co přijde vzápětí. Uvolnění anebo ještě větší rytmická masáž? MARUTA své nevyzpytatelné úsilí staví na naprosto „hlavobolném“ kytarovém zvuku. Ten dokázal do všech šestnácti skladeb napumpovat obrovskou dávku adrenalinu a celkově přinést do této půlhodinové anihilace zneklidňující pocity sílící nervozity a očekávání nejasných konců.
I „Forward Into Regression“ obsahuje dostatek typických grindujících přímočarých pasáží, během kterých si vychutnáte mistrovství kapely ve zvládání základních „sypacích“ pouček, ale hlavní ideologická rovina nahrávky spočívá přeci jen spíše v osobité práci s kytarovými riffy a rytmikou. Pochopitelně, že pak už se jen těžko můžeme bavit o čistokrevném grindu, ale s podobnými problémy si MARUTA hlavou nelámou.
Neměli byste ani vy, protože takto komplexně znějící extrémní nahrávky mají nepochybně cennou hodnotu v tom směru, že celý žánr posouvají zase o další kus dál. Bez ohledu na to, že ve „Forward Into Regression“ si to svoje najde například i vyznavač deathmetalové neurvalosti, lze druhý díl příběhu této floridské kapely označit za přínosný diskusní příspěvek do stále nekončící žánrové rozpravy.
Grindcore v podání této americké party dokáže kromě vytřepání palice nabídnout i badatelský rozměr. "Forward Into Regression" je rozhodně nahrávkou, z níž je cítit promyšlenost i talent kapely.
7,5 / 10
Eduardo Borja
- kytara
Mithell Luna
- vokály
Danny Morris
- bicí
Mauro Cordoba
- basa
1. March Forward (Into Regression)
2. Strain
3. Plague Domain
4. Stagnation Routine
5. Devoid Of Allegiance
6. Drown In Black Matter
7. Body Weapon
8. Swine Swallower
9. Conform To Deform
10. Etched In Granite
11. Salient
12. Solace Through Self Annihilation
13. Hand Of The Overseer
14. Failure King
15. Gaiares
16. Blood Of The Luddite
Forward Into Regression (2011)
In Narcosis (2008)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.